Sociální uspořádání
Vietnamská společnost je založena na pevných rodinných vztazích. Model vietnamské rodiny se vyvíjel především z čínského vzoru, jenž čerpal z konfucianismu. To souvisí s tvrzením, že většina Vietnamců se hlásí k buddhismu, nicméně odpovědi na otázky týkající se rodiny, morálky a společenského života hledají v konfucianismu a pro porozumění přírodě a kosmu jako celku se obracejí k taoismu.
Rodina je pro každého Vietnamce středem života. Pod slovem rodina si však nepředstavujme rodinu nukleární, nebo podobnou, jak jsme na ni zvyklí, rodina ve vietnamském pojetí je pojem nesrovnatelně širší a zahrnuje opravdu všechny příslušníky daného klanu. Každé dítě musí dle konfuciánských tradic vyjadřovat úctu svým rodičům, musí je poslouchat, starat se o nich v nemoci nebo ve stáří a po smrti jim obětovat, aby jejich duše došla klidu. V minulosti platily tvrdé zákony, které trestaly jakákoli provinění dětí vůči rodičům – např. za nadávání rodičům mohl být potomek oběšen. Zajímavé jsou také tresty za porušení tříleté doby smutku po smrti rodičů – v té době se potomek nemohl ženit/vdávat, účastnit se oslav, poslouchat hudbu, pít alkohol, nosit jiné šaty než smuteční, dokonce nesměl ani sexuálně žít. Za porušení těchto pravidel se udělovaly nejrůznější tresty od vyhnanství přes bití holí nebo bičem až po práce za trest.
Tyto zákony, které upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, platily do 19. století – nebývaly však příliš využívány, protože děti měli úctu ke svým rodičům jaksi přirozeně zakódovanou. A v podstatě to platí dodnes – i v současné době má rodina na jedince velký vliv; rodiče často zasahují do osobního života svých dětí a ty je poslouchají, protože je to zakořeněná tradice, od níž se odstupuje většinou pouze za cenu ztráty přízně rodiny – a to je pro Vietnamce, kteří jsou na rodině od narození až do smrti závislí, cena příliš vysoká. Situace ve velkých městech se už ale začala měnit.
Hlavní slovo v rodině má muž, alespoň to tak vypadá, nicméně i ve Vietnamu platí ono pověstné rčení o hlavě a krku rodiny. I tak je ale upřednostňovanějším potomkem syn. Kolem 50% studentů vysokých škol ve Vietnamu tvoří ženy, jenže po studiích mají na rozdíl od mužů malou šanci prosadit se na vedoucích postech ve vystudovaném oboru. Vietnam určitě není zemí rovných příležitostí pro muže a ženy.
Chudé ženy z venkova jsou často pod záminkou lukrativního zaměstnání vylákány do okolních zemí – nejčastěji do Kambodže, kde jsou pak nuceny k prostituci. Stává se také, že dívku prodají sami příbuzní nebo rodiče, aby získali peníze na zabezpečení rodiny.
Vietnamky (ale i Vietnamci) se velmi obdivují světlé pleti, proto se před slunečními paprsky chrání – nosí dlouhý rukáv, klobouky, slunečníky a na motorce je uvidíte s rukavicemi až k loktům.
Vietnamci – stejně jako jiné národy v této části světa – uznávají kromě nějakého „klasického“ náboženství i duchy (předků), s kterými je třeba být za dobře, tudíž je nutné jim i obětovat. Každá rodina má doma oltář, kde se kromě sošek např. Buddhy dozajista setkáte i s fotografiemi zemřelých příbuzných, kterým se obětuje (obdobně jako bohům
Vietnamská společnost je založena na pevných rodinných vztazích. Model vietnamské rodiny se vyvíjel především z čínského vzoru, jenž čerpal z konfucianismu. To souvisí s tvrzením, že většina Vietnamců se hlásí k buddhismu, nicméně odpovědi na otázky týkající se rodiny, morálky a společenského života hledají v konfucianismu a pro porozumění přírodě a kosmu jako celku se obracejí k taoismu.Rodina je pro každého Vietnamce středem života. Pod slovem rodina si však nepředstavujme rodinu nukleární, nebo podobnou, jak jsme na ni zvyklí, rodina ve vietnamském pojetí je pojem nesrovnatelně širší a zahrnuje opravdu všechny příslušníky daného klanu. Každé dítě musí dle konfuciánských tradic vyjadřovat úctu svým rodičům, musí je poslouchat, starat se o nich v nemoci nebo ve stáří a po smrti jim obětovat, aby jejich duše došla klidu. V minulosti platily tvrdé zákony, které trestaly jakákoli provinění dětí vůči rodičům – např. za nadávání rodičům mohl být potomek oběšen. Zajímavé jsou také tresty za porušení tříleté doby smutku po smrti rodičů – v té době se potomek nemohl ženit/vdávat, účastnit se oslav, poslouchat hudbu, pít alkohol, nosit jiné šaty než smuteční, dokonce nesměl ani sexuálně žít. Za porušení těchto pravidel se udělovaly nejrůznější tresty od vyhnanství přes bití holí nebo bičem až po práce za trest.
Tyto zákony, které upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, platily do 19. století – nebývaly však příliš využívány, protože děti měli úctu ke svým rodičům jaksi přirozeně zakódovanou. A v podstatě to platí dodnes – i v současné době má rodina na jedince velký vliv; rodiče často zasahují do osobního života svých dětí a ty je poslouchají, protože je to zakořeněná tradice, od níž se odstupuje většinou pouze za cenu ztráty přízně rodiny – a to je pro Vietnamce, kteří jsou na rodině od narození až do smrti závislí, cena příliš vysoká. Situace ve velkých městech se už ale začala měnit.
Hlavní slovo v rodině má muž, alespoň to tak vypadá, nicméně i ve Vietnamu platí ono pověstné rčení o hlavě a krku rodiny. I tak je ale upřednostňovanějším potomkem syn. Kolem 50% studentů vysokých škol ve Vietnamu tvoří ženy, jenže po studiích mají na rozdíl od mužů malou šanci prosadit se na vedoucích postech ve vystudovaném oboru. Vietnam určitě není zemí rovných příležitostí pro muže a ženy.
Chudé ženy z venkova jsou často pod záminkou lukrativního zaměstnání vylákány do okolních zemí – nejčastěji do Kambodže, kde jsou pak nuceny k prostituci. Stává se také, že dívku prodají sami příbuzní nebo rodiče, aby získali peníze na zabezpečení rodiny.
Vietnamky (ale i Vietnamci) se velmi obdivují světlé pleti, proto se před slunečními paprsky chrání – nosí dlouhý rukáv, klobouky, slunečníky a na motorce je uvidíte s rukavicemi až k loktům.
Vietnamci – stejně jako jiné národy v této části světa – uznávají kromě nějakého „klasického“ náboženství i duchy (předků), s kterými je třeba být za dobře, tudíž je nutné jim i obětovat. Každá rodina má doma oltář, kde se kromě sošek např. Buddhy dozajista setkáte i s fotografiemi zemřelých příbuzných, kterým se obětuje (obdobně jako bohům
